Žena je bytost mnoha tváří

Verzia pre tlačVerzia pre tlač

 

Žena je bytost mnoha tváří a Žena žádnou z nich neodmítá... Děkuji všem, v jejichž očích jsem uzřela sebe sama...
 
Kolik přítomných okamžiků - tolik Tváří ženy. Kolik mužů, kolik žen, kolik dětí - tolik Tváří ženy. Kolik nádechů, kolik výdechů, kolik hvězd, kolik doteků, kolik pohledů z očí do očí, ... tolik tváří Ženy. 
 
Žena je prázdná nádoba, jež může být naplněna vším, co je potřeba pro celek stvoření, co je potřeba pro příběh, jež se Univerzum rozhodlo sebe-poznat. To do Ženy vstupuje Bůh...
 
Svoboda ženy tkví v tom, že miluje každou část sebe a ta každá část je zrcadlena - to Žena sama si vybírá kulisy, do nichž se chce zasadit... Intuitivně ví, kudy vede božský záměr... a  pochyby do ní vložil Bůh, aby byly vždy otevřeny všechny potencionality existence, dokud nenabude Žena takové sebe-jistoty, že se stane spolu-Tvůrcem a začne malovat svůj svět barvami Lásky. To Žena dokáže z Odsouzeného hříšníka udělat Nevinnou duši... Krása je ukryta v očích toho, kdo se Dívá...
Odmítá-li žena nějakou část sebe, pokřivuje svou Skutečnost a ta se nutně projeví v pokřiveném zrcadlení sebe sama (a tedy nutně i Univerzální božské inteligence) ve vnějším životě. Odtud plyne bolest... Odtud plyne odloučení a samota. Tou bolestí nám Ženám Bůh šeptá do ucha - Vezmi si zpět svou sílu, Ženo...  důvěřuj mi, důvěřuj si. 

Chceme-li obraz mít plný barev, měli bychom se dívat očima Pravdy... Když začneme vidět souvislosti, začneme chápat, proč ta která část je v nás...

V každém kole pochybností, dávám prostor okolnímu světu, aby mne tvaroval, jak si mé sebe-nepřijetí přeje, do jakéhosi patvaru permanentně směřujícího k nedosažitelnému stavu dokonalosti, oproštěného o prvky, jež má zkušenost považuje za nežádoucí.

Složil-li však bůh píseň, v níž žena zpívá hlavní roli, proč Jej stále odmítáme tím, že odmítáme sebe sama. Vždy se navracím k prapůvodní pravdě - jsem Skutečná, jsem Živoucí.

 
Vesmír mi vždy přiváděl do života lidi, jež o mne pochybovali, jež mne posuzovali, jež posuzovali mou cestu a měli potřebu ji pro mne tvarovat, směřovat mne - to abych si uvědomila, že jsem to já, kdo posuzuje a pochybuje o mne samotné. Málem jsem uvěřila, že je potřeba obrousit mé hrany, přizpůsobit se, změnit se, málem jsem ustřihla křídla, jež mi byla dána... Ale pak jsem to uslyšela - Les je krásný právě pro to, jak je rozmanitý... 

Kdykoliv mi někdo řekl - odevzdej tu kterou část sebe sama, jedině tak dojdeš k harmonii - v mém nitru křičela Bolest, v mém nitru křičelo Stvoření, ... ale já víc důvěřovala vnějšímu světu a o to víc popírala sebe sama - dobrovolně jsem si jednou za čas udělala jakousi lobotomii, a na nějakou chvíli odstranila nežádoucí část mne (příliš veselá, příliš smutná, příliš přizpůsobivá, příliš nepřizpůsobivá, příliš ...). Konečně pomalu tančím na své přirozenosti a vím, že všechny mé aspekty jsou mi zde k dispozici z důvodů, jež nyní nepotřebuji vědět.

Když každá hvězda je ve vesmíru na správném místě, proč bychom měli pochybovat, že u nás se vesmírná inteligence spletla? Kosmos skrze mne promlouvá, již se nenechám tvarovat, budu tvarovat. Jsem natolik sebe-uvědomělá, že nepochybuji, že jsem kosmický Tvůrce. Měním směr tlaku... zevnitř VNĚ...

Miluji své role, a přesto se s nimi neztotožňuji. Jsem Duše Duší, jsem spojena se Vším a jsem vším. Ztratila jsem se sama v sobě a znovu se nacházím... Svoboda tkví ve vědomí, že z každé pozemské role mohu vystoupit, kdykoliv mi začne být těsná či nepříjemná.

 
Miluji tu sci-fi holku s multidimenzionálním vědomím, jemuž nekompromisně věří, protože ho prožívá. Miluji i toho superpochybovače, jež je schopný se ptát po existenci Boha a viklat základy mystiky fyzikou a biochemií, přestože jsou to dva pohledy na stejnou věc. Miluju tu romantickou duši, která sleduje zamilované filmy a která bezmezně věří, že Láska tak, jak ji chce poznat, doposud na světě nebyla projevena, ale to neznamená, že to není možné. Miluju tu temnou hrdinku, která je do poslední kapky ochotná bojovat za to, co považuje za správné. Miluju tu manažerku, která umí proplout matrixem a maximalizovat svůj vliv a směřovat věci směrem, v nějž věří. Miluji sebe i jako bezpohlavního anděla, který se dává a neubývá. Miluji, jak dokážu říct pravdu bez ohledu na následky a miluji, i když to nedokážu, protože s tím přichází velké sebe-uvědomování a sebe-poznávání. Miluji sebe jako smyslnou ženu, jež se nevzdává představy absolutní a čisté posvátné sexuality a už není schopná ustoupit ani o krok. Miluju, jak se dokážu rozplynout v energii druhého člověka a poskládat se zpět do skutečnějšího obrazu a miluji i to váhání, když se bojím druhému důvěřovat. Miluju toho idealistu, jež věří ve svět, kde se lidé jsou schopni domluvit, spolupracovat a respektovat, ... kde města jsou zelená, kde veřejná doprava je zdarma a kde vlastně ani není potřeba finanční systém, protože každý je schopný vyrovnat rovnováhu mezi dáváním a přijímáním, protože neexistuje hamižnost/strach/nedůvěra v život, tedy neexistuje ani nedostatek. A miluju... A miluju... a takto bych mohla pokračovat celou knihu a ještě dále... Miluješ i ty, Ženo?
 
A to je má podstata, můj příběh... a ten dokáži vidět jedině očima druhých... vidět, jak se proměňuji v kontaktu s lidmi... vnímám svou duši nad tím vším, jak se dívá a radostně se směje, když vidí, že už to začínám chápat...
 
Jsem anděl, jež dokáže svými křídly obejmout svět. Jsem žena, jež je zrozena pro Lásku. Jsem temnota, která nese spravedlnost, hloubku a moudrost. A jsem i vším dalším, co se vynořuje i co jsem schovala na nějakou dobu pod kobereček. Jsem Život sám... 

Jsem nádobou, jež se může naplnit vědomím Lásky a Inteligence... Rozum není méně než Láska... Obě esence Vědomí jsou krásné právě tím, že jsou odlišné a jejich spojením vzniká tolik dalších možností... Jedna plus jedna jsou tři.

 
V našich životech potkáváme lidi, kteří bojují - to proto, abychom my nemuseli bojovat. Kteří křičí, abychom my nemuseli křičet. Kteří trpí, abychom my nemuseli trpět. Kteří ubližují, abychom my nemuseli ubližovat... Jsme Jedním. Neodmítejme sebe sama v druhém...
 
Ano, jsou okamžiky, kdy pochybuji, kdy odmítám a kdy se odmítám, stává se to, když popírám nějakou část sebe... ale když si dovolím být tím vším, otevírá se brána do mé vlastní síly.
 
A tak to je. Proto Ženo, už nepochybuj vůbec o ničem. Ty držíš klíč k nebeskému království zde na Zemi. Už nepochybuj a uvěř ve vše, čím jsi i nejsi... Je čas, abys kráčela se vzpřímenou hlavou, je čas, abys projevila Boha i Bohyni v sobě...
Já jsem ANÁM EL...
 
Zobraziť galériu?: 
Nie